14.4.2010

Pacov – Náměšť  21.3.2010  3:0

Potom, co jsme všichni v pořádku, živí a snad i zdraví vystoupili z auta jsme zjistili, že v hale je někdo, kdo absolutně neodpovídá slovu „dívka“. Že bychom se spletli? Ne-e. Chvilku to teda vypadalo, že snad zase nasednem do auta a budem muset absolvovat další hororovou jízdu. Ale nakonec se tam přece jen 6 protihráček objevilo, tak jsme mohly nastoupit na hřiště. Možná přesně to, že jsme věděly, že tohle prostě vyhrát musíme, zapříčinilo, že hra byla taková chaotická, stresová. Přitom jsme všechny věděly, že na ně máme a že se nemusíme stresovat. Někdy teda docházelo k děsným situacím, ale nakonec jsme to přece dokázali a po prvním zápase jsme vesele skákaly v kruhu. Tak, jak to vítězům patří. Řekla bych, že je škoda, že jsme nemohly hrát i ten druhý zápas. Možná že by vypadal úplně jinak, sebevědomněji a byl by snad i lepší pocit ze hry. Cesta zpátky už nebyla tak zlá, ale myslím, že se všem ulevilo, když vystoupili. A domů. A Ahoj!:)

 

10.3.2010

Pacov – Červená Řečice; 7.3.2010

Nevím jak mám začít dnešní komentář. Zápas absolutně bez nálady, bez kolektivního ducha, bez emocí. Jako z černobílého filmu. Jako by tam bylo 7 loutek, ale bez loutkaře. Uvadlý, bez toho obrovského chtíče a pohonu společně vyhrát. Ten se teda vytratil už dávno a musím říct, že u některých se mi zdá, že ty zápasy pouze přežívají. Tedy pokud to není přesně tak, jak by si to představovali. Což samozřejmě nejni, protože naše realita je jaksi jiná. Tu a tam se objeví chvilky, kdy bojujem zuby nehty, rvem se jak tygři a vypadá to, že by soupeř nemusel dostat šanci. Ovšem to jsou ty naše chvilkové převahy, nikdy nevydrží dlouho. Tenhle zápas jsem neměla nejlepší náladu a myslim že neříkám nic, co by každá z vás už nevěděla. Celkově, jak jsme si řekly o timu, nám chybělo snad úplně všechno a nebyly jsme schopné to do toho prostě dát. Jó, jasný soupeř těžkej, ale taky dělal chyby, a když jsme zatlačily, udělal někdy i chybu. Podle mého jsme pro míč padaly více než ony. A to je možná i co říct. Většinou to bývá naopak. Možná se mi to jenom zdá, ale podle mého se ten náš super kolektiv nějak rozpadl a zbylo jen sedm individualit na hřišti, které nejsou schopny samostatného boje. Bojuj, ale když jsou ty proti tobě v přesile, bojuje jich šest jako jeden megasilnej, nemáš šanci..ani kdyby ses chtěl absolutně vyčerpat.

 

9.3.2010

Jihlava 10.1.2010

Největší událost? Jsme bez další hráčky. No, děvčata bude to zajímavé. Stejně jako tenhle komentář, protože nevím, co sem napsat. Chvilkami jsme předváděli skoro neskutečné, řekla bych, že i celkem slušný volejbal. Ale na druhou stranu bych se na to chvilkami tedy dívat nechtěla. Nálada přeskakovala z hráčky na hráčku a emoční napětí na hřišti bylo až neměřitelné. Z tělocvičny jsme opět odešli s prohrou a Janča navíc s bolavým kolenem. Tak doufejme, že příště Pacovská tělocvična gymnázia zažije výhru. A že naše komentáře nebudou stále stejně psané, jako např. že to chvíli bylo ke koukání a chvíli vůbec.

 

15.12.2009

Náměšť nad Oslavou, 29.11.

Jedno slovo: Výhra – by vám nestačilo? Asi ne, co? Tákže. Pevní postřeh. Dneska jsme sice vyhráli, ale hrály jsme děsně laxně a někdy dost líně. Ale jinak příjem super ( bylo znát, že tam byla Kačí jako libero), nahrávka dobrá jako vždy. A smeč!. René to tam sázela pipem jako extrémně. A hrála s námi i Nikolka a bylo to znát. Sice tolik neútočila, ale když zaútočila bylo to fajn. A chtěla bych ještě rozhodně zmínit Maličkou. Dneska hrála fakt dobře. Jasný, některý míče vzadu neměla. Ale na to, že hraje tak krátce, je fakt dobrá. Možná bych se měla cítit uraženě a naštvaně, protože se zase našlo něco, co začala dělat se mnou a začíná v tom být zase lepší! No sakra!:) Ale řešit to nebudu, nepatří to sem a ani se mi nechce psát něco takového, když jsme vyhráli. A jen doufám, že s takovou radostí z tělocvičny odejdeme ještě nesčetněkrát. A že z toho bude ještě větší radost. Ale doufám, že nebudu příště tak zničená. Pojďme se do toho dát, ať nosíme domu úsměvy a výhry a nemusíme se potom bát, že nedostaneme najíst:o)

                           

Pelhřimov 21.11

Jak začít. Těžko říct. Všechny jsme přišly s tím, že rozhodně chceme být tím týmem, který odejde s radostí z výhry.
Jenže opak se stal pravdou. Ani nevím proč jsme to prohrály. Asi svou nepozorností. Všechny jsme jely naplno. Ty jo, já vážně nevím co k tomu napsat. Všechno tak nějak klapalo. René měla smeč jak blázen. Dokonce i nějaký bloky, či nadražení, nahrávka jedna radost, příjem šel taky. Jenže ty naše chyby. A slyšíme to pořád a ze všech stran. Už to máme zadřený snad v morku kostí, že si to kazíme samy, že moc chybujeme. Je to snad bojovností? Nevím. Mám dojem, že jsme bojovaly všechny opravdu hodně. Ale problém je asi v tom, že jsme sice bojovaly všechny, ale každá sama. Jednotlivě. Možná třeba 3, 4 dohromady. Ale nikdy jsme se nedostaly do té fáze, že bychom se všechny absolutně odbrzdily a byly jak parní mašina, která nejde zastavit a která všechno převálcuje. Všechna kola, všechny písty, všechno pracuje dohromady. Když jedna věc třeba stagnuje, nebo je zrovna momentálně trošku pomalejší, chvilinku, opravdu jen malou chvilinku jí můžou ty ostatní pomoc. Ale pak už ne, protože potřebují pracovat na svých místech. Je potřeba, aby si každá věc splnila svoje. A když to třeba jen chvilku nedělá, je to prostě rozbitý. A když se ty částečky střídají, v konečném výsledku je mašinka rozbitá hodně dlouho. I mě přijde, že jsme tak nějak „rozbitý“ a proto nevyhráváme. Ale co s tím udělat, jak částečky opravit, to nevím. Ale doufám, že se nám to podaří a pojedeme nezastavitelně kupředu.

                           

 

21.8.2009

SEZONA

Tuhle chvíli jsem oddalovala co nejvíc to šlo. Absolutně totiž netuším, co budu dál psát. Přijde mi to všechno tak strašně dávno. Sotva si vzpomenu na to co bylo včera:)).

Rozhodně myslím, že tahle sezóna pro nás byla hodně důležitá. Ať se to týká techniky, hry, tréninků, postů a dalších věcí.

Co se týká hry, tak bych řekla, že díky tomu, že jsme hráli dvě soutěže, tak jsme dokázali vyřešit více situací. Snad i víc se vžít do hry a víc se obětovat. Lépe to prožít. Ale to se asi netýká tréninků. Ze začátku to bylo super. Všichni jsme chodili na tréninky, dávali do toho opravdu hodně a byla vidět chuť se zlepšit. Ale postupem času, jak tak plynul týden za týdnem mi přišlo, že se chuť absolutně vytrácí. Ze zábavy se stává povinnost a rutina. A ke konci sezony mi treninky prisli jakoby bez energie. Ale třeba to tak nebylo, že jo. Jde tu jen o muj subjektivni pocit. Snad nás opět nakopne soustředění, tak jako loni.

Ráda bych se zmínila o technice. Jelikož jsme se hodně zaměřili na herní činnost, nějak nám upadla. A taky nejde pořád dokola dělat techniku, že jo. Ale zdálo se mi, že prostě neděláme ty věci tak naplno, jako jsme dělali. Že si hodně odpouštíme. Teda krom Janíka. Ten si neodpustí nic. A myslím, že některé zápasy slušně vytáhla nahoru. Tím rozhodně nechci říct, že jiní tak neučinili. Všichni se zlěpšili a pomohlo to celému týmu. A myslím, že některé technické „vychytávky“, které nás Jarda naučil nám pomohli si více užít zápasy.

Zápasy. Díky nim jsme spolu trávili ještě více času. Soboty, neděle. Dlouhé cesty za soupeřem. Zápasy jsou pro mě takovým malým symbolem sjednocení. Sjednocení celého týmu. Někdy sice nálada klesla pod bod mrazu, ale jindy zase vyletěla světelnou rychlostí nahoru.

Změnila se sestava, změnili jsme se my, změnila se naše hra i přístup k tréninku. A já myslím, že k lepšímu. A tak věřím, že to tak půjde dál a že volejbal pro nás vždycky bude hra, kterou budeme hrát srdcem a vždycky rádi.

 

5.5.2009

25.4.2009  Pacov - Ždár nad Sázavou KKY

Když jsem ráno přišla do tělocvičny neměla jsem zrovna nejlepší náladu, ale snažila jsem se ji někde najít, vytvořit ji. A to klidně jenom proto, že si to všichni zasloužili. A hlavně proto, že to byl dvojzápas, na který jsem se fakt těšila. Ale ono nebylo tak těžké tu dobrou náladu někde sebrat, protože všichni kolem mě jí jen hýřili. Na dobré náladě přidal všem i fakt, že se soupeřky někde zdržely. No super:). Takže rozcvičení zvolna, klídek, nikam se nechvátá. Hlavně že je rozhodčí:).(I když toho teda moc neviděl:-)) Pozdrav, písk a jde se na věc. Nevím, kdo podával jako první. Jen vím, že když ty holky podávaly, tak některé nás docela potrápily a jiné se u toho klátily, že jsem si říkala, že se musí zlomit. Že to prostě nemaj šanci přehrát. No, dokázaly to. A byly i chvilky, kdy se jim dařily neskutečné míče. Svou roli v tom hrál i fakt, že byly ochotné padnout pro míč, mnohdy si skoro zlámaly ruce o zábradlí. No, na to byl fakt děsnej pohled. Na naší straně jsem chvilkama pozorovala takové flegmatické stavy. Teda spíš to tak vypadalo. Je mi jasné, že to tak nebylo:). Z lavičky bylo krásně vidět, že už se dokážeme z mnohých chyb poučit a dokonce využít soupeřovi slabiny. Krása pohledět. Jen kdyby těch chyb bylo méně. Sakja to se mi to blábolí. Prostě a jednoduše to byl hezkej zápas a koukalo se na něj dobře. Až teda na ty chvilky, kdy jsem myslela, že mi prasknou nervy, jak jste to holky napínaly. To bylo teda o infarkt:). Ale všichni jsme to přežili ve zdraví a s úsměvem na tváři. Tak jen ať je těchto okamžiků víc a víc;) Pa broucíí, děkuju za krásný zážitek:-*

 

10.12.2008

Pacov – Žďár nad Sázavou (6.12;k)

Když jsem večer nastavovala budík na druhý den, myslela jsem, že mám asi halucinace. Po tak brzkém vstávání a dlouhé cestě mám následně vydat nějaký výkon?! No, v půl osmé se nás za gymplem sešlo 7 plus Jarda:o). Nasedli jsme všichni do našeho přepravního zařízení a vydali se směr Žďár. Nevím, zda jenom nám tam vzdadu bylo špatně, ale docela jsem si oddechla, když jsem vystoupila. Ty zatáčky byly nějaké houpavé. Ale tak co. Nakonec jsme ještě stáli před tělocvičnou jako první. Zapadly jsme do krásně vyhřáté šatny s pěknejma sprchama:). Když jsme vylezly do tělocvičny, zdála se nějaká malá. I to hřiště. Ale stejně jsme při hře poznaly, že má pěkně normální délku i šířku;).

Všechno to bylo takové jiné. I to rozcvičování bylo jakési uvolněné. Prostě jsme nastupovali do zápasu s myšlenkou a pocitem, že tohle prostě vyhrajeme. Ale i tak jsme chvílema zakolísaly. V prvním zápase to byl tuším druhý set, který dopadl ve prospěch soupeře. Ale zápas jsme si nakonec vzali my:) [25:22; 19:25; 25:22; 25:16 ]

Se slovy, že příští zápas prostě nechceme hrát čtyři sety a s plnými bříšky (a posílené čokoládou;) ) jsme se vrhly do druhého zápasu. Ale jak to tak bývá, u nás je vždycky nějaké to překvapení. A tentokrát to bylo po druhém setu.Nejprve jsme vedli 2:0. Člověk si řekne, jasný, už to maj v kapse. Ha, ale to nás asi neznáte. Nervy, nervy nervy. A tak to prý i vypadalo z pohledu lavičky. Žďár to totiž srovnal na 2:2. Poraženecká morálka z nás táhla jak alkohol z některých jedinců, které potkáváme ráno za gymplem.

Poslední set to bylo, jako by na hřiště přišel úplně někdo jiný. Jiné holky, plné elánu, energie a touhy i víry vyhrát. Myslím, že všechny jsme do toho šly na plno. A holky opravdu skvěle podávaly. Naším nátlakem – možná i psychyckým (všimla jsem si, že holky ze Žďáru to totiž už vzdaly – myslím, že jejich myšlenka byla, ať už to prostě skončí; nevím to jistě, ale i u mě už se jednou tahle myšlenka objevila....) jsme nakonec vyhráli tiebreak (sorry, nevim jak se to píše) 15:3. Chápete to? My, které jsme třeba končily set 25:6 jsme teď vyhrály 15:3. [25:18; 25:22; 14:25; 19:25; 25:3]

No, pocit neskonalého štěstí a únavy se nakonec dostavil. A to super kolečko uprostřed hřiště – nepopsatelný pocit.

Chtěla bych poděkovat VŠEM! A ať je to Kačí, která nás podporovala z domova a sama se málem unervovala, nebo Jarda, který zažil na lavičce asi sakra děsný chvíle, nebo kdokoliv jiný, v tu chvíli jsme byli všichni na jednom hřišti - přesně tak, jak by to mělo být. Jako jeden člověk. Prostě to tak nějak fungovalo. A já doufám, že tento pocit bude čím dál častější a že těchto chvílí bude čím dál víc.

No a jak už to u mých komentářů bývá, vždycky něco dodám. A to i tentokrát. Máme za sebou půlku zápasů a všechny víme jak to bylo. (Kdo ne, ať si přečte většinu mých komentářů:) ). Dnes jsme ukázaly, že umíme zabojovat, tak to pojďme ukázat i těm ostatním, ať si neřeknou, že tohle bude lehký. Ať se u toho aspoň zapotěj. Protože  jinak nás to ani nebude bavit. Kdo jako bude stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?..my ne!:)

Ahoj a výhrám zdar;)

 

2.12.2008

Pacov – Bedřichov (30.11; j.)

Bylo nám všem jasné, že to nebude lehké. Věděli jsme, že to je celkem těžký soupeř. Zarazili nás už jenom výsledky. Ale co, takový věci se mají házet za hlavu, ne?. No, každopádně další peckou bylo, že soupeřky byly v šatně dříve než my. No, šok. Přesto jsme na hřišti byli první. Pár pokynů od Jardy, takové to začáteční slovo. No a pak už hybaj na hřiště. Docela nás překvapilo, když se soupeřky začaly rozcvičovat, ale pryč s tím. No, soupeř má podání. Ani nevím, jak to probíhalo. Vím, že v jednom ze setů jsme dokonce i ze začátku vedli. Ale typické pro nás je, že jednou jsme dole, jednou nahoře. Takže i když jsme zpočátku vyhrávali, opět se set obrátil v soupeřův prospěch. Nakonec první zápas skončil (25:10; 25:14; 25:9). No. Ale mám dojem, že se silnějším soupeřem se nám hraje lépe. Nevim. I když ty výsledky nevypadají moc dobře, zase takový marný pocit z toho nemám. Když jsme odjížděli minulou neděli z Humpolce, bylo to mnohem horší. Na chvilku svačinka v šatně, tentokrát jsme hovořily i nějak hlučněji než obvykle – holky lepšíme se:)!. A zpátky na hřiště. Druhý zápas byl podobný prvnímu. (25:17; 25:8; 25:9). Koukám, že ten třetí set je nějakej sakra stejnej:)

Jen bych ještě chtěla dodat. Hra je boj, válka. A ve válce nevítězí jedinec, nýbrž celek. Pokud půjde sám jedinec dopředu, bude sestřelen. Pokud půjde celek, mají větší šanci. Cestou možná utrpí někdo nějaké to zranění, ale vždycky tam budou ostatní, aby ho vzali s sebou, aby mu pomohli. A když se bojuje a máte vedle sebe někoho, jste si mnohem jistější. A tak by to mělo být i zde.

Joo a ještě jedna myšlenka mě teď napadla. Vsadim boty, že až vyhrajeme zápas, tak ve střižbě vypadnu jako první;). Tě pic koťata:)

 

25.11.2008

Pacov – Humpolec (23.11; j)

Neděle půl sedmé ráno. U hlavy mi nemilosrdně zvoní budík. Nechce se mi, ale nakonec vstávám. Za 50 minut už stojím za naším „Géčkem“. Tentokrát jedeme žlutým minibusíkem. Od vchodu do auta je to sice pár kroků, ale všicí spěcháme, protože je pěkná zima. Cesta probíhá celkem v klidu. Je nějaký ticho…V Humpolci jsme něco po čtvrt na devět, takže máme relativně dost času. Začínáme v devět. Nikomu se v šatně nechtělo převlékat, protože tam měli pěknou zimu! No, ale na hřišti jsme byli dříve, než druhé družstvo. Bohužel ani to nám nijak nepomohlo k lepšímu výkonu. Vypadalo to, jako bychom všechno zapomněli. I to, co jsme uměli v sobotu. A podle toho to i vypadalo. Humpolec nás opět porazil – tentokrát 3:0 (25:10; 25:9; 25:7) a v druhém zápase totéž (25:12; 25:8; 25:6). Ten poslední set jsme asi už tak nějak vzdaly. Tomu i nasvědčovala oslava bodu po podaném esu. Musím říct, že se to opravdu těžko hodnotí. Částečně i proto, protože z těchto zápasů mám tak nějak černo. Prostě když se řekne neděle, tak si vzpomenu jen na to, jak po jednom ze setů byl na lavičce absolutní klid, ticho. A to asi není moc. Ze hry bychom si měli odnášet nějaké to potěšení, měla by to být radost, zábava. A to nám bohužel nějak při těch zápasech chybí. Bohužel.

Nevím co ještě dodat. Asi raději už nic. Mám totiž čím dál tím víc intenzivnější pocit, že ty moje komentáře k zápasům jsou tak nějak už fádní….;)

 

9.11.2008

Pacov – Červená Řečice(9.11., j)

Zvláštní. Je 9:00 a v tělocvičně je pouze náš Jarda. Že by si spletl hodinu? Ne:)..Zase jsem jednou ukázaly, jak umíme být „přesné“. Ale asi za 5 minutek už všichni sedíme na lavičce a posloucháme pokyny trenéra. No, holky z Řečice jsou asi ranní ptáčata, protože jsou tu chvilku po nás. Rozcvičujeme se při hudbě a vše vypadá vesele a prostě v pohodě.

Ale k jednotlivým zápasům. Jelikož hrajeme doma, tak máme velké publikum..dobře nebo ne? Je to pár hodin a já si ani moc nevzpomínám. No, každopádně vím, že hráčka číslo 4 mě pořádně nakrkla. A věřím, že nejenom mě. Sázela jedno podání za druhým a body letěly dopředu tak, jako utíká dětství;):) Jeden dobrý útok a pak zase chyba. A nezůstalo se při jedné. Někde z dálky ( i když je to asi 5 metrů – berte v potaz můj odhad jo, to mi vážně nejde) jsou slyšet různé pokyny. Nejen od Jardy. No, ale už se scházíme na zadní lainu a zdravíme. První zápas fuč. (10:25; 14:25; 11:25)

Trocha pokynů, povzbuzení a zpráva, že druhý zápas je za půl hoďky. Některé z holek odešly do šatny, jiné zůstaly na „place“. A opět cyklus rozpinkání, smečování, podání a jde se na další zápas. Nemůžu říct, zda to bylo lepší, nebo horší, protože to prstě nevím. Ale vím, že obdivuji Nikí, jak zvládla tento zápas, přestože ji bolela ruka. Holky z Řečice ji nešetřily a pořádně to na ní pálily. Ovšem Nika svedla úplně suprovej souboj a všechno jim to tam hezky deskou vrátila:) Nikíí fakt bomba!!!

A dál? Chápu, že nikoho nebaví prohrávat(ani mě ne, i když to možná nevypadá). A rozhodně nikoho nebaví, když je pokárán(nebo nevím jak to říct), za někoho jiného, za chybu někoho jiného. A o tom to je. O tom, že pokud vás nebaví neustále pykat za něčí chyby, musíte mu prostě říct co dělat. Pokud mu to řeknete blbě, už víte, že je to vaše chyba a snažíte se to napravit. Ale nepůjde to tím stylem, že neřeknete nic. Protože když nic neřeknete, je to i vaše chyba. Věděli jste to a nic jste neudělali pro to, aby to věděl i ten druhý. A to je doufám to, co se nám snažil dneska Jarda říct. Pokud jsem to pochopila špatně, tak mě prosím opravte.

A na konec? Jelikož jsem prostě looser, tak jsem se neschovala ani za zábradlí, ani pod schody, a tak jsem ten komentář zase schytala já. A doufám, že už to napíše příště někdo jinej, protože to co jsem napsala není asi to, co jsem chtěla napsat. Ale přepisovat už to váážně nebudu. Holky a Jaroušku, my to prostě zvládnem!;). Mějte se famfárově:)

 

5.11.2008

Humpolec 1.11.,(k)

Je třičtvrtě na osm a konečně jsme v plném počtu. Tentokrát máme lepšího řidiče než minule – klidnějšího. Jízda ale byla přesto veselá. Jel nás asi zatím největší počet. Do Humpolce jsme dorazili s veselou náladou něco málo před půl devátou. Moc času na rozhejbání tedy není. V kolik přesně jsme začali hrát to nevím. Ale zato přesně všichni víme, jak nepříjemné bylo sluníčko. To se taky promítlo do stavu prvního setu. Plus u nás typický problém neschopnost složit míč. ...a tak první set dopadl 7:25...No, zajímavý:-D...Ale zato v druhém setu jsme pořádně zabojovali (asi pomohlo i to sluníčko) a vyhráli 26:24. Ale jak to tak bývá, jednou jsme dole jednou nahoře (No, my se držíme radši při zemi)..takže třetí set 12:25 a poslední set tohoto zápasu skončil 14:25. Druhý zápas probíhali celkem dobré výměny, ale bohužel většinou skončili úspěchem soupeřek. Ale nesmím zapomenout Niki a Janči bloky..jako holky u sítě fakt dávaly.;):)

Výsledek druhého zápasu..0:3(10:25; 21:25; 9:25). A potom následovala už jenom jízda domů. Teda chvilku to vypadalo, že na nás řidič zapomněl a nechal nás tam, ale nakonec se objevil:o).

 

Světlá nad Sázavou 2.11.,(j)

No tak tohle prostě musim zmínit. Jako první stála za G Nika:) A pak hned já. A to už jako bylo nějaký podezřelý. Tak nakonec se to vysvětlilo, ale byl to super pocit..viď Niki?:o) Do autíčka nás nasedlo v Pacově pouze 6..všechny jsme docela zíraly. Ale když v Samšíně přisedly Renča s Šárynkou, hned to vypadalo jinak. Ale přesto byl v autě nějakej klid...No jo, Renčátko totiž sedělo vepředu u pana řidiče, a tak bylo nějaký zakřiklý. Ale pak si to vynahradila:o). Jelikož nemá nikdo z nás línou papulku, tak jsme se nakonec krásně dostali do tělocvičny ve Světlé. Ze šaten byl super výhled na hřbitov..takový optimistický:). Ale k zápasům. Myslím že z prvního setu nebyla nálada zas tak hrozná, i když výsledek...8:25. K nápravě v druhém setu taky nedošlo 5:25(a třetí set 7:25).

Tak po tomto výsledku jsme tomu chtěli něco přidat. Né že bychom se nesnažily v prvním zápase...ale teď jsme chtěli víc. A myslím, že jsme soupeřkám v některých chvílích daly zabrat. Janík nasázel super řadu podání. A soupeřky se po setu vždy divily výsledku..16:25; 18:25; 10:25.

Někdy padaly opravdu neuvěřitelné míče. A někdy se to prostě prodlužovalo---než jim to Janča utnula;)..A tak to by bylo asi vše. No, co závěrem? Že až se příště bude střihat o komentář, radši půjdu nenápadně na záchod...  (tak o tomhle fíglu sem věděl - pozn. trenéra )

 

10.6.2007

Tak je po zápase v Pacově a musím říct, že mě to dnes bavilo. Sice bylo pár krizových situací, ale i na to, v jakém stavu se skýtal náš tým těsně před začátkem turnaje….musím všem poděkovat. S některými to sice bylo těžší (všichni víme koho myslím), ale nakonec mohlo to dopadnout huřJ Konečně jsme nám přálo trošku štěstí a porazili jsme alespoň Humpolec. Ale podle mě to nebyl špatnej zápas ani proti Červené Řečici a J. Takže díky všem:o)



6.5.2007

No, jak víme, stále jsme nabádány, abychom napsaly něco do komentářů hráček, aby tenhle web trochu oživl (víme jak je to s diskuzí) a bylo co číst. Tak jsem si řekla, že se do toho konečně pustím, abych to měla za sebou. S volejbalem jsem začínala asi před třemi roky. Tehdy to nebylo úplně to, co to je teď. Kolektiv byl úplně jinej. Jsem ráda, že tam jsme v tomhle složení, protože holky jsou úplně skvělý. Naše tréninky stojej fakt za to. Vždycky se najde nějaká ta ftipná chvilka i v tom nejchmurnějším tréninku. Když se třeba snažíme zachránit míč super extra kouskem. Jarda z nás je občas docela na mrtvici. Ani se mu nedivim. Jsme celkem ukecaný (no jo, holky:o)) a někdy pořádně líný Ale já věřím - doufám, že se z nás vyklube pořádnej tým. Podle mě, kdybychom ještě víc makaly, tak bychom se dostaly na celkem slušnou úroveň. A myslím, že by se to mohlo povést. Že snad žádná z holek, který tam teď jsou neodejde. Takhle je to fakt dobrý. Možná jezdit trochu víc na kempy a pořádat společný akcičky ;) a je to úplně to nej;))