9.3.2010

Světlá – Pacov 17.1.2010

Tak co k tomu napsat? Něco musím, snad těch pár slov postačí. Pro začátek začnu sestavou. Janík, Kačí, Hanka, Šárka, Nika, Jarda a já. Jelikož nás bez Jardy bylo přesně šest, v sestavě jsme si moc vybírat nemohly. Já hrála na středu. Pomalu se z toho stává zvyk. Po dlouhé době jsem zase stála vzadu v poli. Musím se přiznat, že i když to zní samochválou, tak některé míče se mi fakt povedly. Ono totiž docela stačí stát na správném místě v tu správnou chvíli. Byly tam teda i míče, které byly naprosté propadáky, ale tak vždy bylo a taky bude.

Naše získané body vcelku odpovídají naší hře. Někdy mám pocit, jako by nás jedna chyba najednou srazila hrozně dolů. Stačí jedna chyba, ať už moje (a že některý jsou fakt hrozný blbosti, co dokážu vymyslet) nebo kteréhokoliv jiného člověka v tom poli, a najednou jako bysme dalších několik balónů prospali. A když už se znovu probereme, už nám soupeř utekl a dělá nám pápá s 24ma bodama. A z vlastní zkušenosti vím, že v tu chvíli už se nic nedá zachránit. A ať už to zkazí kdokoli, nemůžeme se na něj zlobit, protože celá prohra nezávisela na tom posledním bodě. Snad jen, kdyby stav byl 24:23 a my prohrávali. Pak bychom byli všichni naštvaní. Ale když se naše body stěží dostanou k tý dvacítce, težko se můžeme zlobit na toho, kdo zkazil poslední balón, protože ten už by to nezachránil. Musí se jet od začátku na plnej plyn. A to nám chybí. Jet na 100 procent. Musíme zabrat holky.

 

23.11.2009

Takže zápas s Třebíčí. Odjely jsme brzo ráno...Teda aspoň na mě brzo. V sestavě já, Janík, Hanka, Kačí, Janča, Šárka, Renča a Jarda jsme tam dorazili. Úspěšně všicí:). Můj názor je, že jsme dobrý, akorát nám vždycky něco tak nějak skřípe...Buď je to přihrávka, nebo občas i nahrávka nebo útok... I podání. Já jsem v prvním zápasu nehrála vůbec. Nejvíc mě fascinovalo, jak se dokážeme porvat o míč. Prohrávaly jsme 21:24 a najednou jsme to dokázali vytáhnout na vyrovnaný stav 24:24. Ale stačily dvě chyby a celé snažení přišlo vniveč. První set jsme nakonec prohrály 26:24. Další dva sety jsme prohrály, snad kdyby jsme první set získaly pro sebe, tak by se výsledek změnil...ale to by bylo samé kdyby.
V druhém zápasu jsem šla hrát. Na střed. Z toho si už nic moc nevybavuju. Jen pár míčů, třeba, když míč letí na střed, tak nebudu čekat na to, až Janík doběhne a pak mě někdo seřve, protože se to nepodaří. Prostě přihraju. Jinak cesta zpátky proběhla celkem v klidu pro všechny kromě Hanči, protože té bylo špatně. Kdybychom se víc snažily, třeba by to skončilo jinak, kdyby ten první set dopadl líp...Prostě samé kdyby. Ale nemá cenu plakat nad ztraceným míčem, proto se musíme zaměřit na to, co je teď a na to co teprve bude. Co bylo už je minulost..:)

21.8.2009

SEZONA

Byla to moje vlastně první hrací sezóna. Teda né že bych hrála nějak moc zápasů. Ale já to chápu. Jsem nejmladší z týmu a mám nejméně zkušeností. Bylo to super, všichni jsme se snažili. Jarda jako trenér, holky jako hráčky a já jako morální podpora. Většinou jsem podporovala z lavičky, ale taky jsem hrála… Jsem hroznej zmatkař, takže jsem dělala dost chyb. Ve finále bych to zhodnotila jako skvělou sezónu. I když se nám třeba nedařilo tak jak bychom chtěly, stejně to bylo úžasný. Prostě se občas nedaří, ale sami víme, že když jsme se do toho opravdu ponořili, tak ikdyž to vypadalo beznadějně, tak to šlo. Ale povím vám, že občas to na té lavičce vypadalo víc beznadějně než v poli. Musel na nás být zajímavý pohled. Když jsem v poli, tak ani nemám čas stresovat se, jak ta výměna dopadne. Ale na lavičce to vidím zvenku, všímám si věcí, které hrající nevidí nebo nemá čas vidět. Musím uznat, že se nám povedly i věci, které byly o štěstí. Možná i o umění. Smeče z nesmyslných poloh, bagry zádama k síti a spoustu dalších. Občas sem si říkala, tohle přeci nemůže vyjít a ono to přesto vyšlo. Pak jsem si říkala, sakra, my máme ale štěstí. Někdo, kdo nás nezná, nebo nezná naši hru, je výsledek v tabulce jednoznačný. Říká si, že jsem asi nějaké lamy, nebo začátečnice. Ale já to vidím jinak. Pro někoho, komu je vyhrání zápasu samozřejmá věc, to přijde všední. Ale my všichni z týmu i naši přátelé z toho máme mnohem větší radost než oni. Pro nás je výhra nevšední a neohraná. Ale věřím, že v budoucnu se vyhoupneme na příčce výš a naši hru ještě zlepšíme. Přesto, že nevyhráváme každý zápas, bych neměnila, protože mám svůj tým ráda.:)

 

5.5.5009

25.4.2009  Pacov - Ždár nad Sázavou

Tohle bylo nečekané, nemám ráda psaní na poslední chvíli a ještě ke všemu když to doluju ze vzpomínek…samozřejmě jsem si to pořádně přečetla, až když mi přišla esemeska, takže jsem myslela, že mě snad trefí. Hlavně proto, že jsem si najednou nemohla vzpomenout, co se vlastně na tom hřišti dělo… Ale můžu si za to samozřejmě sama, jak jinak…

Příjemné ráno pro nás začlo v tělocvičně. Za zvuku hudby jsme si dali rozcvičku a pak jsme se rozpinkávali. Trenér Ždáru volal, že se zdrží, takže jsme na ně čekali. Ale aspoň jsme si v klidu domluvili taktiku:). Konečně přijeli soupeřky. Soupeřky, na které jsme měli a máme a doufám, že i mít budeme. Začaly zápasy. První zápas probíhal s přiměřeném množstvím nervů. On si každý říká, proč jsou všichni na tý lavičce tak nervózní, ale kdyby to někdy viděl. Některé situace jsou opravdu o štěstí. Smeče z nesmyslných pozic, které soupeř nevybere, nebo podání, které silou vůle přetlačujete na druhou stranu… Mnohdy jsou na té lavičce vetší nervy než v tom poli:). Taky jsem byla chvíli v poli. Ve třetím setu prvního zápasu místo Janči. Musím uznat, že ty podání předtím, byly prostě bezvadný, Jančí:)…

Ale Janče to vzadu nikdy moc nešlo, takže po zkaženém míči mě tam Jarda poslal. Jelikož vzadu moc netrénuju, tak jsem se toho bála. Teď to možná bude znít jako samochvála, ale těch pár míčů, na které jsem si sáhla, jsem zahrála bravurně. Sice jeden míč z mé přihrávky se nám nepodařilo dostat na druhou stranu, neztratili jsme hlavu a set jsme si uhájili. A tím pádem i celý zápas.

Vynechám to škádlení v šatně a rozcvičku a pustím se do dalšího zápasu. Zase přišli nervy na lavičce, kousání nehtů při hloupé chybě a radost z úspěšných míčů. Ale podařilo se nám uhájit i druhý zápas, i když musím uznat, že v koncovce třetího setu jsem sebou málem šlehla. Nevím, co se to s holkama stalo, ale najednou jako kdyby to nehrály ony. Netahaly se se soupeřkama o míč a tak se skóre naklánělo nebezpečně pro dobro soupeřek. Ale vzpamatovaly se brzy. Brzy na to, aby ještě pokusily uhrát zbývajících pár míčů. Ale ty nervy. Moje nervy utrpěly několik šoků. Obzvlášť když to holky pokazily. Ale naštěstí to uhájily. Bylo to nádherný. Pocit vítězství a úlevy, že už je to za náma. Jsem ráda, že holky a Jardu mám, protože bez nich by to nebylo ono.

 

11.2.2008

Pacov – Světlá  8.2.2009 JKY

Tak nastala neděle devět hodin a většina z nás stála v téměř připravené tělocvičně. Náš zlozvyk chodit pozdě se opět projevil, takže v konečném provedení jsme se sešly pár chvil po déváté hodině. Přeskočím obvyklou rozcvičku a přikročím k zápasu.

Chvílema to v prvním zápase vypadalo nadějně. Ale přeci jen, na vítězství to nestačilo. Ale přesto takový druhý set, který pro nás skončil 16ti body, vypadal lépe než první, ve kterém jsme získali bodů 14. Možná proto, že ty první sety jsou pro nás rozjezdové, kdežto v těch druhých se objeví náš bojový duch. Přesto se nám ani jeden set ze tří nepodařilo obrátit v náš prospěch. Štěstí jako by se k nám při zápase opět obrátilo zády a pár nepozorných míčů zhatilo celý set. Ze zápasů si pamatuji hlavně ty úlomkové okamžiky. I přesto, že se nám v prvním zápase nepodařilo vyhrát set ani zápas, nastoupili jsme do druhého s doufám, dostatečnou odvahou.

I když nejsem v poli, ty pocity prostě cítím taky. Když se někomu něco nepodaří, okamžiky, kdy se věří, že ten bod máte v kapse a najednou stačí malá chyba z nepozornosti a je to fuč. Je fuč ten pocit, který nás při hře naplňuje radostí a odvahou (pokud to tak můžu napsat) pokračovat. I na lavičce je cítit to napětí a někdy je to možná horší než v poli. Když to vidíte a říkáte si, že tahle chyba je přece úplně zbytečná, je potřeba se podívat na to z jiného úhlu. Vy byste tu chybu možná udělali také. Samozřejmě pořád zůstává ten fakt, že ta chyba už se stala.

Vždycky se najde něco, co prostě nebude podle našich představ. A my se s tím musíme smířit, ale ani když jsme smíření, nesmíme se vzdát naděje, že se všechno obrátí v náš prospěch a nastanou i slunečnější okamžiky. Prostě pořád musíme dřít a dřít, a hlavně DOUFAT.:)

To je snad ode mě vše.