1.4.2009

29. března – neděle  Pacov-Jihlava Demlova  Juniorky

Poslední zápas letošní sezóny v juniorkách. Když vidíte zápas z lavičky, je to vážně něco úplně jiného. Najednou vám nepřijde všechno zas až tak katastrofické jako v poli a na druhou stranu zase některé věci (spousta) bijí do očí mnohonásobně silněji. Na začátku každého setu nám vyšla perfektní akce, dokonalý příjem, nahrávka a bod z útoku v prvním sledu. To vše na jedničku. Pak možná ještě jednou a konec, šlus, finito. Pak, jako bychom se snad lekly, že se nám taky něco vede, začneme dělat zbytečné věci a nedělat ty potřebné, chyby se začnou kupit jedna za druhou a dostaneme se do okamžiku (zhruba okolo toho 8., 10. bodu), kdy se zasekneme a ne a ne se vyhrabat zpět nahoru. Několik zkažených příjmů, těla zatuhnou a hlavy ještě víc a krize je na světě. Soupeř tak uteče o dvojnásob bodů napřed a my mu pak do konce setu už jen dýcháme na záda a doháníme nedohonitelné. Třetí set druhého zápasu byl z neděle to nejlepší. Škoda, že tak vypadal jen jeden set.

20.3.2009

15. března – Bedřichov - Pacov  Juniorky

Předposlední zápas v juniorkách, a my jsme si ho nedokázaly užít. Já sama jsem si z něj moc pěkných pocitů neodnesla.
Všechny jsme byly tak trochu mimo, jako za jakýmsi imaginárním zamlženým sklem. Myšlenky se nám rozutekly po tělocvičně všemi možnými směry. Začátek, tak na ten se asi nedalo ani dívat, ale postupem času jsme se začaly snažit. Já osobně mám nejlepší pocit z úvodu prvního setu druhého zápasu. Bylo to úplně něco jiného. Ty bubliny, v nichž jsme byly uvězněny, popraskaly a konečně se hrálo. Rozproudilo se to. Celkový dojem z neděle je vskutku rozporuplný, moc se pochválit nemůžeme, ale teď na konci sezóny je to už opravdu náročné. Určité úseky hry byly vážně dobré, vybojovaly jsme těžké míče, ale spoustu (většinu) těch jednoduchých zase absolutně zbytečně pokazily…
Přesto přese všechno, jsem si na začátku říkala, že tohle je ten nejhorší zápas vůbec (horší než když nás někdo rozstřílí podáním a set zakončíme s 5 body), na úplném konci mi ale zase přišlo, že to nebylo tak zlé. Rozhodně to však byl den, na který se nejspíš oprávněně bude chtít zapomenout nebo ho alespoň zasunout někam ke dnu myslí…

 

11.3.2009

8. března 2009 – neděle:Zápas s Humpolcem (juniorky)

Po sobotní poměrně výrazné porážce jsme se asi moc neodvažovaly doufat, že bychom mohly v juniorkách vyhrát. A po začátku zápasu nám to bylo čím dál vzdálenější (ne že bych ale ztrácela naději). Je vážně poloviční zázrak, když jsme dokázaly z jednoznačného stavu 2:0 pro Humpolec rázem vykouzlit 2:2. Bojovat a šlapat na plno a nedat se ovládnout sžíravou myšlenkou na předcházející odstrašující 2 sety je opravdu obtížné, ale jak jsme se všichni přesvědčili, jde to. Ty 2 vyhrané sety se strašně odlišovaly od všeho před tím, atmosférou, výrazy v očích, stylem hry, vším. Jakýkoliv sebenemožnější úder se vydařil, skládaly jsme míče, donutily jsme soupeřky válet se po zemi a okusit trochu toho stísňujícího pocitu, když se dlouho nic nedaří. Štěstí stálo při nás. Poslední pátý rozhodující set se zase všechno obrátilo, naše blesková jízda nahoru se zadrhla a naděje na triumfální vítězství se rozplynuly během pár minut. Zápas, který patřil nám, jehož vítězství by znamenalo mnohem víc než jen pár bodů v tabulce, dostal soupeř, ale ne zadarmo. I přes neúspěch na konci se nikdo za tento výkon stydět nemusí, ve zdánlivém neúspěchu je totiž zabalený velký úspěch.
Druhý zápas taky nebyl špatný, ale ani ne dobrý. Velkou měrou se na prohře podepsala také únava a hlavně fakt, že jsme nehrály naplno od začátku. Vždycky zabereme až po dvou prohraných setech. Tedy alespoň tento víkend, tuto neděli, to bylo pravidlem.

 

3.2.2009

Neděle, 25. ledna, Telč  Juniorky

Brzo brzičko jsme se znova setkali před gymplem a vyrazili ospalým ránem vstříc telečským končinám. Nálada dobrá, přece jenom jsme měli za sebou velké vítězství, ale druhá část našich těl byla naplněna zaprvé únavou a zadruhé ještě únavou. Čekalo se asi víc, ale je opravdu těžké hrát dva dny za sebou. První zápas se mi vůbec ale vůbec nedařilo, v tom druhém to zas padlo na někoho jiného; v neděli si prostě asi každý vybral svou část údělu „den blbec“. Ono se to pak nastřádá, jednou to letí na mě, buch, chyba, pak na někoho vedle a smůla zrovna přesedlá na něj, buch, a další chyba. A tak to jde pořád do kolečka… Nemůžu tvrdit, že to bylo všechno úplně ztracené, to rozhodně ne, chvílemi jsme si myslím docela zahrály a vybraly super míče. Tenhle zápas nám moc nesedl, to je fakt, ale i když tomu bodový stav neodpovídá, hrálo se mi dobře (teda v druhém zápase, začátek radši ani moc nekomentovat xD).

Alespoň se můžeme poučit z dalších chyb. Jasně, že jsme mohly uhrát víc bodů, vynechat spoustu zbytečným chyb a vyloženým blbostí, ale to jde vždycky, tentokrát to prostě nevyšlo, ale zbytečné to taky rozhodně nebylo. Sebevědomí mi kreslilo křivku jak při infarktu, nahoru dolů, jak na horské dráze. Chuť hrát taky mírně skákala sem a tam, a tělo už blikalo kontrolkou. „Stop! Nech toho a jdi si lehnout!“

I tak to bylo ale super…

 

10.12.2008

7. 12. 2008  Pacov – Jihlava Demlova  Juniorky

S vědomím, že tenhle zápas je prohraný, jsme se smířily už ráno (to by se stávat nemělo, ale neděle bylo opravdu kritická). Žádné velké šance se na obzoru ani reálně rýsovat nemohly, nejtěžší soupeř, ligové hráčky, sportovní škola. A navíc, všechno jsme ze sebe vydaly už předešlý den ve Žďáru nad Sázavou, výkon i náladu. Mrzí mě, že jsme trochu víc nebojovaly, ale na druhou stranu jsme si z tohoto zápasu určitě i něco odnesly.

Bylo to takové malé odlehčení na konec letošního roku, protože se nikdo nemusel moc stresovat, spíš šlo o to, užít si hru. Jasně, měly jsme chvílemi víc zabrat, víc se snažit, víc pozitivně myslet a komunikovat, ale pozdě bycha honit. V tělocvičně to vypadalo občas opravdu katastrofálně, ale proč se teď babrat a kazit si příjemný pocit ze sobotní výhry nedělní krizí. Já sama se za svůj výkon pochválit nemůžu, ale kárat se taky nebudu, protože by to bylo zbytečné.

Pár slov na závěr. Doufám, že už se zápas s takovýmto spádem a výsledkem nebude nikdy opakovat, ale jsem optimista a troufám si tvrdit, že s největší pravděpodobností ne. Všechny neblahé okolnosti se nakupily do jednoho dne, štěstíčko se odvrátilo, ale co naplat, čas se nedá vrátit a i kdyby to šlo, nic převratného by to nepřineslo. Den blbec někdy přijít prostě musel.

 

3.12.2008

22.11.2008  Pacov – Třebíč B Kadetky

 Dnešek měl přinést celkem vyrovnané utkání a pro nás možnou šanci připsat si nějaké ty body. Jenže jak už to u nás bývá zvykem, co je jakž takž pravděpodobné a dopředu odhadnutelné, skončí úplně jinak a bohužel ne v náš prospěch. Nebudu komentovat hru, do detailů rozebírat chyby a možné druhy nápravy. Na vítězství jsme měly, ale byly to jen naše vlastní hloupé chyby, které mají za důsledek stav konečného skóre. Vždycky nám trvá strašně dlouho než si něco uvědomíme a než se dokopeme začít něco dělat. No a když to konečně přijde a my máme šanci, tak se štěstíčko jednoduše odvrátí. Tedy alespoň dnes tomu tak bylo. Je to stále dokola, nedokážeme přijmout a lidi vzadu se topí, pak když se to konečně povede, útočník nesloží, jelikož celou dobu nic nedělal, sám se začne propadat a ti vzadu ještě víc, protože když už konečně přijmuli, bylo to stejně k ničemu... vzájemná interakce, kterou se ale musíme naučit zvládnout a ovládat ji nám ku prospěchu.

Nemůžu tvrdit, že jsem nechtěla vyhrát; chtěla a možná víc než kdy jindy za poslední měsíc, dva. Ale na druhou stranu nejsem zas tolik zklamaná, jak bych normálně sama očekávala. Tenhle zápas pro mě znamenal něco jiného, něco, co nemá ani tak s volejbalem a touhou zvítězit moc společného. Hrálo se mi dobře, ba ne, skvěle! Po dlouhé době jsem totiž měla zase jen čistou ryzí radost ze hry, z toho že je hřiště s šesti lidmi a červenomodrobílým míčem a já jsem součástí toho velkého kolotoče. Znamenalo to pro mě víc než si možná sama dokážu přiznat. Dostala jsem mrazivě velkou lekci – štěstí, uspokojení a novou vlnu odhodlání jít dál a zkusit ještě víc...

 

21.10.2008

Jsme druhým rokem v soutěži a teď to konečně přišlo – zápas, který měl přinést první vytoužené vítězství. Všichni dorazili s jedinou myšlenkou, vyhrát.
Z celého dne si moc nepamatuji, jen obrovskou únavu, vyčerpaní, radost a zadostiučinění. Do tělocvičny jsem přišla s přáním, nic nezkazit a zvládnout svůj úkol co nejlépe, vydat ze sebe co nejvíc.
Když jsme chvílemi pozorovali tým z Náměšti nad Oslavou, trochu nám to připomínalo nás samotné loňský rok. To však nic neznamenalo, nepodceňovali jsme je, ale zároveň nás posiloval fakt, že v tomto zápase jsme byli favorité.
Hned na začátku jsme se do toho opřeli. Ani nevím jak, ale najednou body naskakovaly a naskakovaly. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsme vůbec nechybovaly, to snad ani nejde. První vyhraný set nám rozsvítil v hlavě červenou kontrolku – ono to fakt jde, máme na to! Zápas nakonec dopadl 3:1. Ztratily jsme set, ale svůj půvab to rozhodně neztratilo.
O přestávce před druhým zápasem jsme vyrostli o pár centimetrů, hlavně ve svých hlavách. Volejbal je jeden z nejtěžších sportů a mocnou roli v něm hraje psychika, všechny myšlenkové pochody a duševní rozpoložení. Postavit se čelem anebo se krčit ve strachu z chyby v koutě? V sobotu jsme se postavili čelem. Každý si hru ohromně užíval, protože tohle byl už dlouho náš sen. Konečně můžeme posoudit, jaký je rozdíl hrát s vidinou výhry, ne jako prosebného cíle kdesi daleko v mlze, ale jako jasného obrazu vítězství před očima. Každý jednotlivě i tým jako jeden celek chtěl vyhrát. A bylo to cítit v celé tělocvičně, sálalo to z nás, ze všech gest i z tváří lidí, kteří nás přišli podpořit. Nebylo to nucené vymílání neblahé předtuchy; bylo to opravdové, skutečný pocit, že teď na to máme, že dnes je náš den a nikdo nám ho nevezme...
Druhý zápas skončil 3:0. Při posledním zaznění píšťalky, při podání rukou a premiérovém vítězném kroužku a pokřiku se nám v hlavách honilo ledacos, možná absolutní zmatenost a prázdnota, myšlenka na sprchu, obyčejná radost, která nás nutila se usmívat, cokoliv... Mockrát jsem si představovala, jaké to asi jednou bude, až zvítězíme, kupodivu mě ale žádný euforický stav nepohltil, vůbec mi to nedocházelo. Hřejivý pocit jsem však tam uvnitř cítila.
Vítězství jsme si zasloužili, my hráčky i trenér. Ten den slovo výhra znamenalo víc než kdy jindy. Už víme, jak výhra chutná – setsakramentsky dobře.

 

3.8.2007

Je srpen a snad víc než půl roku po tom, co nás Jarda žádal o komentáře k volejbalu jako takovému. Celou tu dobu jsem chtěla něco napsat, ale doopravdy jsem se k tomu dostala až teď a jsem ráda, že jsem před tím nenapsala nic jiného, protože teď je na to ta správná chvíle.
Když jsem ze základky přešla na gymnázium, byla jsem malá holka a chtěla něco dělat, vyplnit si čas... co chtěla sportovat a hledala svý místo. A díky jedné spolužačce, za což jí budu asi navždy vděčná, jsem jednoho zářijovýho odpoledne poprvé přišla na trénink. Vyjukaná a téměř nikoho neznala, jako Alenka v Říši divů. Když na to tak vzpomínám, hrnou se mi slzy do očí, protože to už je tak strašně dávno a přece jenom ještě docela blízko. Uplynuly skoro dva roky a život v týmu se obrovsky změnil. Zpočátku jsem se bála, abych něco nedělala špatně, abych se nikomu nezprotivila a vlastně byla hodně nenápadná a nezapamatovatelná, jako bych v týmu byla i nebyla. Teď, kdy pár lidí odešlo a pár jich naopak přibylo, jsme jako jedna velká rodina. No, možná si říkáte, že je hodně oblíbené psát takováto slova, ale já to tak doopravdy cítím. Nedokážu si už svůj život představit bez úterků a pátků s volejbalem. Je to živá věc, která dala mýmu životu řád a částečně taky smysl.
Tým by nefungoval, kdybychom se vzájemně neměli rádi, nevěřili si a nepodporovali se a já pevně doufám, že k tomu nikdy nedojde. Člověka, který by obětoval tolik svého volného času na zdánlivě bezvýznamnou věc, která nemá budoucnost, jsem nikdy nepotkala... až našeho trenéra. Neříkám, není bezchybný, ale dává do nás všechno, veškeré naděje a sny a myslím, že bychom mu to jako tým měli jednou oplatit. Zbývá jenom kdy... Utvořili jme si přátelskou atmosféru, ale asi jsme si už moc zvykli na příliš volný program. K lepším výsledkům a rychlejším pokrokům by možná pomohla trošku tvrdší ruka a větší autorita. Zvýšení morálky a dodržovaní pravidel.
V červenci jsem byla na volejbalovém kempu a Jardovi opravdu děkuji, že mi umožnil tam jet. Je to obrovská zkušenost. Tam jsem poznala, jak se hraje jinde, jak to chodí v jiných týmech a trochu co obnáší vrcholový sport. Viděla jsem profesionální hráče a lidi, kteří volejbalu věnovali celý svůj život. Nedokážu si představit, že by z nás mohl být vynikající tým na vysoké úrovni, ale hodně dobrý tým může. Jen pokud tomu budeme věřit a chtít jím být.
Na volejbal nás chodí... vlastně ani nevím kolik celkově, protože na trénincích se objevují titíž lidé, maximálně je nás 5 a je div, když 6. V takovém opravdu „hojném“ počtu se těžko trénuje. Volejbal je kolektivní hra, kde všichni hrají jako by byl na hřišti jeden jediný velký člověk. Je to hra s duší, do které se musí dát srdce, aby byla opravdová. My to umíme, jen se nám do toho občas nechce a pokud je mezi námi někdo, kdo volejbal bere jen jako postranní akci, prosím vás, nekažte nám to... Věřím, že všichni, tak jak tam jsme, to bereme vážně, jako sport, ve kterém chceme vynikat, vyhrávat, chceme jím žít. Pokud doopravdy ano, nelze jinak, než žít volejbalem naplno, ne jen na půl, když se nám zachce a nemáme na práci nic lepšího.
Naše rodina v čele s taťkou trenérem má svá vlastní pravidla, je to uzavřený svět, který je však otevřen pro všechny ostatní. Člověk, který bude chtít a snažit se zapadnout mezi nás, bude mít vždy cestu volnou a poddané ruce od nás všech... Ať už jste kdokoliv, ale splňujete alespoň tuto jedinou podmínku, nebojte se a přijďte, třeba objevíte nový rozměr svého života... Jako já. Objevíte něco, co vás naplní, to, kde jste to opravdu vy, svobodní a sví!
Tým by neexistoval bez trenéra; toho, kdo za vším stojí a tahá za provázky, kdo pro nás alespoň ty slabé dvě hodinky žije, komu na nás záleží a kdo z nás chce vydolovat to nejlepší. Nešlo by to bez našich skoro-dvojčat, holek Razimových, Kačí a Janíka, které pro vás vždycky najdou vlídné slovo, když jste na dně a vždy vám podají ruku a pomohou nastartovat, jejichž smích je ten nejlepší lék na hřišti i všude jinde. Nešlo by to bez Hanky, podpůrného nosníku volejbalu, která se o nás všechny stará a bojuje za nás. Sama to nemá lehké a my jí to taky neulehčujeme, ale našla v nás oporu navždy a tým bez ní by už nebyl, co momentálně je. Dodává nám dech a pokud by tu neměla být (což se doufám nestane), už nikdy bychom nebyli takoví jako dřív. Hanka byla, je a navždy bude duší volejbalu a neodmyslitelnou součástí nás všech, našich srdcí a životů. Nešlo by to ani bez nás všech ostatních. Renči, nové síly a ukecané tlamičky, co rozvířila naše vody jako vodopád, vpadla k nám a srostla, jako by tu byla odjakživa. Šárky, černý holky se stejně černou duší, která se snaží a bere volejbal vážně, která rozesmívá naše upocené, leckdy zklamané tváře a co ze sebe na trénincích vydává všechno. Evy, té, které děkuji, že mě přivedla k tomuto sportu, je takovou malou matkou našeho týmu, člověk, díky němuž velká část z nás začala hrát. Niky, kterou bolí prohra, ale bojuje za každou cenu, všechno bere s lehkostí a vtipem, miluje lenošení (teda na tréninku jo) a občas chodí pozdě, i přesto všechno je naše a navždy zůstane. Bez Soni, blondýnky, co se ráda směje a na hřišti dokáže rozvířit náladu nevídaným způsobem a do každého zápasu vkládá elán, radost a štěstí. Kačí, která obětovala volejbalu hodně a on si přesto vybral svou daň, i se zdravotními problémy je stále s námi a členem naší velké rodiny a na kterou nikdo zapomenout nemůže. A jak doufám, nešlo by to ani beze mě.

Nejsme ideální a bezchybní a žádnému trenéru bych nepřála nás trénovat, ale tak jak jsme, obyčejní a šťastní, si vystačíme...